ČERVENÁ

Červené jablíčko, červená růže,

červené srdíčko potěšit může.

Červenou barvu má květina z lásky,

červenou mašlí se svazují vlásky.

ŽLUTÁ

   

   

   

   

A jak to tak bývá, byla právě Maruščina krása důvodem k tomu, aby jí její nevlastní sestra i matka ubližovaly.
Musela doma všechno dělat - starat se o domácnost, o domek i o domácí zvířata. Macecha s nevlastní sestrou nedělaly

nic, jen stále Marušce ubližovaly. Ta ale i přesto stále rostla do krásy. Byla krásnější a krásnější a macecha a Holena stále víc zuřily.
Jednoho lednového dne povídá Holena: "Chci si za pas dát kytičku fialek, jdi a na trhej mi je." "Ale sestřičko, kde teď v zimě, když je všude hromada sněhu, mám hledat fialky?" "Mně odmlouvat nebudeš," obořila se na ubohou Marušku Holena, "přines mi fialky, nebo ti ublížím."
A tak Maruška s pláčem vyrazila na cestu. Šla sněhem, tělo ji záblo, měla hlad a nikde žádné fialky neviděla. Najednou došla na louku, kde hořela vatra. Kolem vatry bylo dvanáct kamenů a na nich sedělo dvanáct mužů. Každý muž představoval jeden měsíc v roce. Na nejvyšším kameni v čele seděl Leden, který zrovna vládl.
"Dobrý den, dobří muži," oslovila je Maruška, "nemohla bych s u vás na chvilinku ohřát?" "Klidně se ohřej," souhlasil Leden, "jen nám pověz, co tu tak sama a v takové zimě děláš?" "Ale hledám fialky," odvětila Maruška. "Teď v zimě?" podivil se Leden. "Já vím, ale já je musím přinést, nebo mi setra Holena ublíží."
V tu chvíli Leden pokynul Březnu, ten kývl, vatra se rozhořela a najednou všude kolem začal tát sníh, louka se zazelenala a na ní rostly fialky. "Rychle trhej a utíkej domů," popoháněli ji muži. Maruška poklekla, natrhala plnou náruč kvítí a utíkala zpět domů.
Macecha i Holena se divily, že úkol splnila. Dlouho ovšem spokojené nebyly. Za čas přišla Holena za Maruškou a povídá ji: "Dostala jsem chuť na jahody. Jdi do lesa a natrhej mi je. Ale to ti povídám, jestli se vrátíš bez jahod, ublížím ti."
.... Celá pohádka ZDE

Matka hledá Holenu